79. KOliba. 20 let po maturitě.

Byl jsem požádán, abych vás všechny uvítal na našem setkání po maturitě po 20ti letech.
Tak vás tedy všechny srdečně a upřímně vítám a těším se na pěkné společné chvíle, které jsou před námi.
Zvláště vítám některé profesory, kteří se mohli dnes spolu s námi sejít.

že jsme se mohli takto opět sejít. Jsme rádi, že jste se nenechali odradit ani přemírou práce, zaměstnáním, velkými vzdálenostmi, ani čímkoli jiným.
V neposlední řadě jste se nenechali odradit ani neklasickým veršováním v pozvánce, které, mírně řečeno, na nás po prvním přečtení mohlo zapůsobit značně překvapivě.
Ale, jsouce vyzbrojeni prací tří let v básnickém rozboru na jedenáctiletce, nezalekli jste se přijít.
Vždyť, co tím chtěl básník vlastně říci? To je velká a prvořadá otázka.
Formou lidového veršotepce a výrazy vpravdě nevšedními a v určitém prostředí neotřelými chtěl básník vyjádřit svou do budoucnosti transformovanou a transponovanou radost nad tím, že jsme se sešli.

Od naší maturity uplynulo více let než jsme měli v okamžiku našeho maturování.
Podle názoru odborníků na vědy psychologické jsme ve věku, kdy se optimálním způsobem slučují v mládí získané znalosti se životními zkušenostmi. To tedy fakticky znamená: Jsme na vrcholu svých sil a schopností, i svého životního elánu.
Jinak řečeno: Jsme na vrcholu, přesněji a pro nás správněji a povzbudivěji řečeno, ještě před vrcholem svých životních úspěchů a své životní kariéry.
Ale zároveň se začínáme už více usazovat nejen v záporném, ale i v kladném slova smyslu. Začínáme moudřet.
Je to při nás jistě realita, kterou nechceme snížit zbytečně skromným falešným poukazem na to, že by se snad mohlo jednat o nějaký novotvar češtiny v tom smyslu, že se jedná o ne vždy a příliš často používané nejen slovní spojení.
Je to v životě opravdu někdy složité, ba mnohem a více složitější, nežli právě pronesená předchozí zašmodrchaná věta.
Stále nás láká romantické kouzlo dálek a výšin. Stále nás láká poznávání nových věcí a nabývání vědomostí, jak je v pozvánce připomenuta naše touha spatřit onu historickou pípu.
Ale podle názoru výše zmíněných odborníků máme již trochu právo na to, abychom aspoň občas, třeba např. Dnes., zavzpomínali na svá mladší léta.
Naše vyrůstající a do puberty dorůstající děti nám v tom nepřímo napomáhají, abychom někdy zavzpomínali, co jsme dělali nebo nedělali my sami.
Začínáme si též možná více uvědomovat, že uprostřed konsumního přístupu k životu, jemuž aspoň občas všichni aspoň trochu podléháme a propadáme, jsou to mezilidské vztahy, které začínáme chápat jako velmi důležité, ne-li přímo podstatné pro život.

Se zármutkem si uvědomujeme, že dvě naše spolužačky již zemřely. Jsou to: . . .
Z našich profesorů zemřeli: . . .
Povstaňme a chvílí tiché vzpomínky uctíme jejich památku.
Děkuji vám.

Myslíme i na ty, kteří nebudou moci přijet. Zvláště myslíme na našeho pana ředitele, který je upoután na lůžko.

Všechno má totiž svůj konec, i tento uvítací začátek.
Vše má též svůj začátek, i zábava, která je před námi, která bude za okamžik následovat.
A proto pozvedneme své číše ke slavnostnímu přípitku.